Systém chráněných zeměpisných označení

25. 12. 2009

Evropská politika kvality v oblasti zemědělství, zaměřená na propagaci výroby kvalitních produktů a podporu rozvoje zemědělství, hraje v posledních letech stále významnější úlohu. Jedním z nástrojů této evropské politiky je také systém chráněných zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin a systém tzv. zaručených tradičních specialit.

Tradiční zemědělské produkty členských států EU, jiné než víno a lihoviny, které byly zapsány do Rejstříku chráněných zeměpisných označení a označení původu, dosahují v současné době počtu kolem 800. Evropská komise aktuálně posuzuje dalších zhruba 400 žádostí o zápis do Rejstříku. Zaručených tradičních specialit je registrováno 20.

Narůstá zájem spotřebitelů o informace o původu a kvalitě kupovaného zboží. Právě zeměpisná označení a označení původu jsou v tomto ohledu pro spotřebitele určitým vodítkem. Potvrzují výlučnost a atributy produktu dané místem výroby a zaručují určité neměnné kvalitativní parametry produktu. Evropský systém označování potravin se zaměřuje právě na ochranu spotřebitelů před nepravdivými a klamavými údaji o původu potravin a zemědělských produktů a zároveň chrání výrobce před „nekalosoutěžním“ jednáním.

Celá řada potravinářských a zemědělských výrobků má u spotřebitelů dobrou pověst. Spotřebitel ví a spoléhá na to, že se za určitým označením schovává jistá kvalita či očekávané vlastnosti daného produktu. Ale jakmile nějaký výrobek dosáhne věhlasu a spotřebitelé se k němu rádi vracejí pro jeho výjimečnost a kvalitu, ostatní výrobci začnou takový produkt napodobovat. Je tedy v zájmu výrobců a zpracovatelů ochranu práv k označení takovýchto specifických a výjimečných výrobků zajistit. ČR je v této oblasti velmi aktivní, vyjednala si hned po přistoupení (jako jediná z 10 kandidátských zemí, které přistoupily dnem 1.5. 2004 k EU) ochranu 3 zeměpisných označení svých výrobků a jejich zápis do Rejstříku.

Systém byl zaveden v EU v roce 1992 se smyslem ochránit názvy zemědělských a potravinářských výrobků, které si získaly věhlas v EU i ve světě, před konkurencí produktů neprávem se za tyto produkty vydávajícími. Cílem je ochránit spotřebitele před nežádoucím klamáním a také propagovat systém kvality EU navenek, tj. vůči třetím zemím.V rámci tohoto systému byla zavedena tato tři označení :

Označení původu (OP)

Jedná se o zeměpisné označení názvu zboží, jehož vlastnosti jsou dané výlučně anebo alespoň převážně tímto zeměpisným prostředím, a to jak činiteli přírodními, tak i lidskými, případně obojími. S nimi spojují spotřebitelé svoji představu o jakosti, lépe řečeno vlastnostech určitého druhu zboží, právě proto, že pochází z udaného místa (oblasti, kraje, státu). Jde o tradiční a ustálený pojem vymezený v právní teorii. S tímto označením jsou spojeny fáze přípravy, produkce a zpracování zboží, které probíhají v jednom vymezeném území. Ke zrušení zápisu může dojít, jestliže již nejsou dodržovány podmínky specifikace.

Zeměpisné označení (ZO)

Jeho charakteristika je obdobná jako u označení původu a má i stejný právní účinek. Rozdíl je v tom, že zeměpisná oblast je vyznačována alternativně, tzn. že zboží je buď připraveno nebo vyrobeno nebo zpracováno na vymezeném území. O zápisu označení nebo jeho zrušení platí stejná podmínka jako u označení původu. Tento způsob je v porovnání s OP více benevolentní.

Zaručená tradiční specialita (ZTS)

Tento způsob ochrany se týká produktů, které jsou vyrobeny s použitím tradičních surovin nebo tradičním způsobem výroby nebo zpracováním nebo za použití tradičního složení s významem nejen pro výrobce a obchodníky, ale rovněž pro spotřebitele.

K dnešnímu dni byla přiznána komunitární ochrana pro Českobudějovické pivo - už v rámci Přístupové smlouvy, obdobně i pro Budějovické pivo a Budějovický měšťanský var. Dále pro Štramberské uši, Pohořelického kapra, Žatecký chmel a Hořické trubičky. Chráněn je i Karlovarský suchar, Lomnické suchary, Třeboňský kapr, Nošovické kysané zelí nebo Pardubický perník, dále Český kmín, Chodské pivo, Chamomilla Bohemica, ochranu dostala i Všestarská cibule, Brněnské nebo Starobrněnské pivo, Březnický ležák, Znojemské pivo. Po obtížných jednáních s namítajícím Německem se podařilo zajistit i ochranu pro slavné Mariánsko-lázeňské oplatky. A největším úspěchem ČR je registrace názvu České pivo jako chráněného zeměpisného označení. Česko je navíc zřejmě první zemí v EU, která získala ochranu pro zeměpisné označení pro pivo zahrnující název státu (podle dostupných informací Evropská komise registruje pouze obdobné označení pro Bavorské pivo). Česká republika má prozatím nejvíce chráněných označení zemědělských a potravinářských produktů z nováčků EU. Například Slovensko má dosud zapsaná čtyři označení, Polsko osm. Nejvíce v rámci celé EU jich mají Itálie, Francie, Španělsko a Portugalsko.

Součástí žádosti o registraci, resp. o zápis do rejstříku, je i přesná specifikace surovin, technologických postupů i senzorických parametrů příslušného výrobku. Označení České pivo bude možné použít například jen pro piva s objemovým procentem alkoholu mezi 2,6 až 6 procenty a piva vařená pouze v České republice. Jako Pardubický perník se bude smět označovat jen perník vyrobený v Pardubicích, Všestarská cibule je jen ta vypěstovaná v katastru a okolí obce Všestary na Královéhradecku a Třeboňský kapr musí pocházet z rybníků nacházejících se v Třeboňské pánvi v chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. V okolí Žatce – tzv. Žatecké chmelařské oblasti - se pěstuje tradiční jemně hořký chmel s ušlechtilým aroma. Podle odborníků není Žatecký chmel ve stejné kvalitě možné přesadit a pěstovat jinde, aniž by ztratil některé ze svých vlastností. Pohořelický kapr celý svůj život od výtěru po výlov prožije v okresech Břeclav a Znojmo v Jihomoravském kraji. Z této oblasti pochází i krmení, díky kterému roste do lahodna. Kapr se živí především organismy a rostlinami, které se přirozeně v rybnících vyskytují, nejde tedy o průmyslový odchov. Pohořelický kapr proto dorůstá pomaleji. Ve vymezené oblasti se nakonec odehraje i jeho zpracování do produktů určených na pulty obchodů a stoly konzumentů. Ale nejen místo, stejně důležitá je i receptura nebo výrobní proces. I ty musí být přesně specifikovány a dodržovány. Značka tak může odlišit například pravé Hořické trubičky, které jsou stáčeny ručně podle tradičního receptu, od výrobku, který vypadá na pohled stejně, ale je vyroben průmyslově a nechutná třeba tak dobře. Takový výrobek nebude mít na obale žádné „evropské sluníčko“ a bude se muset jmenovat jinak.

V jednání je ještě unijní ochrana např. pro Karlovarské oplatky a Karlovarské trojhránky, proti jejichž ochraně protestují Němci a Rakušané, Olomoucké tvarůžky, proti jejichž registraci vzneslo námitky také Německo a Rakousko, Jihočeská Niva a Jihočeská zlatá Niva, proti kterým se postavilo Slovensko, dále pak Chelčicko-Lhenické ovocel a pivo Černá Hora. Společně se Slovenskem pak  ČR žádá o ochranu Špekáčků, Loveckého salámu, Spišských párků a Liptovského salámu v režimu zaručených tradičních specialit.